Tvůrci

Karel Čtveráček (1970) – režisér filmu

Absolvoval bakalářské studium biologie na PřF UK (1993) a Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU (1999). Spolupracoval se společností FEBIO na dokumentárním projektu Jak se žije v Čechách (Jak se žije… s blues, Jak se žije… pod plachtami), pro Českou televizi natočil několik dokumentárních filmů jak v rámci televizních cyklů (Příběhy slavných: Otisky – Gabriela Wilhelmová (2006), Návraty – Václav Lohniský (2007)), tak i samostatných autorských projektů (Paměť světla, 2000; Muž, který maloval moře, 2005; Včely letěly krásně, 2009). Jako režisér spolupracuje již několik let na projektu České televize Pomozte dětem.

Film & Sociologie

Film & Sociologie od roku 1992 natočila více než 160 dokumentárních filmů, které vznikly v režii předních českých dokumentaristů: Helena Třeštíková, Miroslav Janek, Pavel Štingl, Věra Chytilová, Viliam Poltikovič, Pavel Koutecký, Martin Hanzlíček, Břetislav Rychlík, Karel Čtveráček ...
Film & Sociologie je producentem filmu Občan Havel – nejúspěšnějšího dokumentárního filmu v české distribuci.

Výběr z filmografie:

• Krátká dlouhá cesta, režie Martin Hanzlíček, námět Fedor Gál, 2009
• Včely letěly krásně, režie Karel Čtveráček, 2009
• Romský král, režie Viliam Poltikovič, 2009
• Občan Havel, režie Pavel Koutecký, Miroslav Janek, 2008
• Psáno pro Pražské jaro, opus č. 3, režie Jaroslav Hovorka, Pavel Koutecký, 2007
• Milujte své nepřátele, námět, režie Tomáš Škrdlant, 2005
• Kamenolom Boží (jeden rok v Severních Čechách), námět, režie Břetislav Rychlík, 2005
• Hledání moudrosti stáří, námět, režie Tomáš Škrdlant, 57 min, video, 2002
• Hledači pevného bodu - Hvězdy listopadu v tuctu let, námět, režie Pavel Koutecký, 2001

Rozhovor s režisérem Čtveráčkem

Jak jste vy sám objevil ateliér Seidel, máte k Českému Krumlovu bližší vztah?

Pocházím ze severních Čech a Český Krumlov byl pro mě dlouho neznámým místem, městem na druhém konci mapy. A pak mne jednoho dne upozornila na slavný krumlovský fotoateliér paní dramaturgyně Hana Jemelíková, která věděla o mém zájmu o fotografii. Bylo to v zimě roku 2006, v době, kdy se z ateliéru začaly stěhovat vzácné skleněné desky s fotografiemi a chystala se celková rekonstrukce budovy. Věci se dávaly do pohybu a chyběl čas na rozmýšlení. Okamžitě jsme se s kameramanem Janem Horáčkem do Krumlova vydali. Atmosféra starého, léta nepoužívaného ateliéru i lidé kolem něj, vše na nás tenkrát udělalo velký dojem. Pochopili jsme, že máme před sebou velké dílo a pozoruhodný příběh, který rozhodně ještě není u konce. Myslím si, že právě proto jsme se rozhodli natáčet o Fotoateliéru Seidel film.

Je výborné, že se vám podařilo zachytit ještě původní stav ateliéru před rekonstrukcí. Oslovili vás sami Krumlovští? Přijeďte k nám natáčet, stěhujeme ateliér.

O nutnosti zachytit atmosféru opuštěného ateliéru, ve kterém se již po desetiletí s ničím nehýbalo, kde stály staré deskové fotoaparáty a byla cítit vůně ustalovače, jsme snad ani chvíli nezapochybovali. I přesto, že nás tenkrát o to nikdo nežádal a že jsme neměli na film vůbec žádné peníze. Pomohli kamarádi, a tak dnes máme unikátní záběry, které již nikdo nikdy nenatočí a které tu budou svědčit o historii ateliéru, o nostalgii i očekávání, které jsme všichni tenkrát pociťovali.

Koncepci filmu jste měl od začátku jasnou? Příběh rodiny Seidelových a lidí okolo ateliéru včera a dnes.

Podoba filmu se rodila postupně a musím říci, že poměrně těžce. Měl jsem určité linie a motivy, kterých jsem se držel, ale jak bude vypadat výsledný film, to jsem na začátku natáčení jen tušil. Nebylo jasné, co se v ateliéru objeví, ani jak bude probíhat samotná revitalizace budovy. Věděl jsem jen, že bude nutné odvyprávět příběh místa a zároveň jsem byl rozhodnutý sledovat současné dění kolem něj. Měl jsem představu, že by se samotný historický příběh vynořil ze současnosti, z vyprávění lidí, ze situací, které nastanou při dotyku se starými věcmi a fotografiemi. Proto jsem také jednoho léta zorganizoval s přáteli z Českých Budějovic fotografování s přenosným fotografickým plátnem. Natáčeli jsme a fotografovali na místech, kde fotografovali i Seidelovi, a snažili jsme se zachytit nejen podoby lidí, ale i jejich reakce, jejich dotazy. Opět jsme zamýšleli vyprávět oklikou o životě Seidelů, nikoli jen srovnávat a porovnávat. Snad se nám něco z toho povedlo.

Nelákalo vás více ukázat šumavská místa před 100 lety na fotografiích a nyní ve filmu?

Myslím si, že se jedná o námět na jiný film. Samozřejmě, že se tato možnost nabízí, ale nepřináší, dle mého názoru, žádný nový vhled. Situace je předem jasná. Zajímavější je v tomto ohledu snaha zachytit příběhy a životy lidí, kteří v kraji žili a kteří byli odtud i nuceni odejít. Jedině potom můžeme naplno procítit jejich osudy a trochu odstoupit od neosobního vnímání historie, které je tak snadno manipulovatelné.

František a Josef Seidelovi fotili na skleněné desky, vy jste film natočil na digitální kameru. Jaký vidíte a cítíte rozdíl v atmosféře zachyceného obrazu jako kameraman?

Skutečnost je trochu jiná. V našem filmu najdete snad všechny formáty od filmu super8 až po video. Nicméně video převažuje a má skutečně jiný charakter, než filmová surovina. Je spíše brilantním otiskem reality, než její interpretací. V současné době ale už technologie natolik postoupila, že lze video velmi přesvědčivě upravit jakýmkoliv způsobem. Ovšem za podmínky, že máte záběry, které jsou nové, objevné, nápadité. U filmu je jednodušší toho dosáhnout, neboť filmový obrázek má v sobě sám o sobě jistou míru stylizace. Je tedy v jistém smyslu jedno, zda video či film, ale vždy záleží zejména na kvalitě pohledu. Jeho absenci žádná technologie nenahradí. Když jsme se ovšem rozhodovali, jakým způsobem natočit zátiší ve starém ateliéru, vůbec jsme nepochybovali, že budeme natáčet na filmovou surovinu. Jako bychom stále v sobě měli pocit, že film více vydrží, že má, obrazně řečeno, větší autoritu. Kde budou naše digitální filmy a naše digitální fotografie za pár desítek let, až budeme znovu zvětšovat fotografie ze skleněných desek pánů Seidelů?

Jste příznivcem nových obrazových technologií nebo od nich zachováváte odstup?

Jsem jimi nadšen, neboť mi dávají velkou svobodu. Mohu si film sám natočit a sestříhat jej u sebe doma na stole, což bylo dříve téměř nemyslitelné. Jedná se ale spíše o menší projekty, které si člověk tvoří pro sebe či pro přátele. U filmu takového rozsahu jako je film o Fotoateliéru Seidel se samozřejmě bez spolupracovníků a profesionálního zázemí neobejdete. Potom si můžete dovolit i takový luxus, jako je natáčení na filmový pás...